Roman Benischko

4.1.2005

Leguan (datové přenosy) | Komentářů: 0

Roman Benischko

Rozhovor s nejúspěšnějším hráčem oblasti střední Moravy

Kdy, v kterém roce jsi začínal se šipkami:

Tak to vím naprosto přesně.... první MASTER jsem hrál v listopadu 1996 – 17. místo.

Já jsem myslel kdy jsi poprvé chytil šipky do ruky a začal jsi házet do terče:

Tak to bylo asi půl roku před tímto MASTEREM, když jsem dělal na Přerovance. 
 
Jak jsi přišel na to, že existují šipky jako sport:

To bylo vcelku nenápadně, spíš jsem ani nevěděl, že se něco hraje. V té době, když jsem začal házet a zjistil jsem, že porážím celkem bez problémů svoje kolegy v restauraci, tak mi řekli, ať to jdu zkusit na turnaj, který už by byl obsazený „profi“ hráči. Tam jsem poznal Honzu Mihóka, který tenkrát řídil šipky tady na Moravě, a ten když mě viděl zahrát, tak mne pozval hned na další turnaj, a tam už jsem hrál ve finále a to už jsem se stal jeho černým koněm a už si mě hýčkal a pěstoval a už mě do toho dostal. V lednu roku 1997 byl první MASTER ve Skašticích, nebo vlastně druhý, kdy jsem hrál finále se Šromem – neporazitelný člověk tenkrát tady na Moravě, no a pak bylo první GP v Praze. Tam jsem dostal těžce za uši, já jsem byl trošičku napučený sám na sebe, protože jsem čekal jak to tam vystřílím a bohužel ono to bylo trochu jinak než jsem si představoval, ale už to jelo. Drápek se chytnul a drží se dodnes.

Jaké byly tvé šipkařské začátky , házel jsi jen tak sám doma na terči, nebo s klukama...... :

No né, to byla čistě jenom zábava, jak jsem pracoval ve Zlíně v jedné restauraci nebo hospůdce, tak tam to začalo, tam jsme to hrávali jenom tak pro zábavu nebo o nějakou tu baňku, o nic nešlo, sranda, že jo, pobavit se. Až najednou jsem zjistil, že bych si mohl dokázat něco víc než jenom vyhrávat v  okruhu svých známých, tak jsem to chtěl zkusit s těma, kteří to už umí. A když jsem zjistil že najednou to jde, tak už s  tím nešlo přestat.

Romane, dvakrát jsi vyhrál celoroční republikový žebříček. Kdy to bylo a jaký byl tvůj pocit, když jsi byl první v republice:

Když jsem vyhrál poprvé žebříček v roce 1999, tak to jsem prostě na té bedně stál, držel jsem pohár, dostal jsem klíče od auta a v ten moment jsem si myslel, že jsem prostě na „Olympu“.
Byl to takový pocit zadostiučinění za ten čas, který tomu člověk dával, a nebylo ho málo. To ani nikdo neví, kolik času jsem na tom strávil, jo, to ví snad jenom doma, no bylo toho strašně moc. A trošku hrdosti tam bylo, že umíme šipky hrát i tady na Moravě.

To už jsi zabrousil tak trošku do další otázky – jak se může člověk stát takhle vítězem celorepublikového žebříčku:

Pořád se omílá dokola – trénink, trénink. Ono je to z části trénink, ale abych byl upřímný, tak strašně moc tady toho úspěchu je sebedůvěra, věřit sám sobě. V okamžiku, kdy jsem o sobě začal v nějakém legu pochybovat, že bych mohl prohrát, tak jsem ho prohrál. Prostě nepřipustit si, že by mohl člověk prohrát, já jsem si nepřipouštěl porážku s nikým. I když přišly, samozřejmě, ale to jenom proto, že jsem to dovolil já. Vždycky jsem si říkal, já nemůžu prohrát, mě může někdo porazit jenom díky tomu, že já sám sebe porazím. Je to takový namyšlený, takový nafouklý, jo, ale o sebedůvěře to určitě je. Když si člověk věří a zažije to, že se chytne na jednom turnaji, vyhraje větší turnaj, pak třeba další, a už jede, jo? Už je v laufu, už to tlačí. Nějaké klopýtnutí se tam ukáže, ale v dlouhodobé soutěži se to dá ještě všechno dohnat.

Byl jsi dvakrát vítězem republikového žebříčku. Co tě pohání k tomu, abys hrál dál, vyhrával další turnaje MASTER, GP, co je takovým tvým největším cílem, čeho by jsi chtěl dosáhnout:

Tak dosáhnout, já nevím co se dá ještě tady u nás dosáhnout. Nemám ještě titul mistra republiky jednotlivců. Na republice se mi nikdy nezadařilo, prostě mi to nesedlo, no ale v dlouhodobé soutěži, tam se mi většinou daří když se do toho pustím. No a pokud na začátku sezóny zjistím, že je o co hrát nebo prostě ta motivace tam je, tak se zahryznu a jedu. To už jsem si zažil několikrát. Člověka musí šipky pořád bavit, protože v okamžiku, kdy mě to nebaví, tak leží v šuplíku a nevezmu je třeba dva měsíce do ruky. Ale pak je vytáhnu a za 14 dní to třeba zas jde člověku jak potřebuje. No ale teď už si dokazovat ani velice nic nechci, já prostě hraju sezónu s tím že třeba tady na Zlínsku bych to chtěl letos vyhrát, proč to neříct, ale všichni mají šanci stejnou. A co se týká jiných soutěží, tak priorita je pro mě liga družstev ČSS, protože s tím mančaftem, který máme, si myslím, že je momentálně nejlepší družstvo, jaké se dá dát dohromady, i když trošku v uvozovkách . Cílem pro mě je dostat se do Španělska, což nám letos nevyšlo, tak příští rok bych tam chtěl jet a ještě jednou se tam podívat, protože Španělsko považuji za vrchol celého ročního snažení.

Jaký způsob tréninku jsi používal v začátcích, když jsi začínal a jaký používáš teď. Jakým způsobem ty osobně trénuješ:

No tak to je teda propastný rozdíl proti tomu co bylo a co je teď. V době když jsem hrál o auto jsem ležel na terči minimálně dvě hodiny dopoledne díky tomu, že jsem dělal v práci v baru na Góólu odpoledne. Takže dvě hodiny dopoledne, dvě hodiny ještě před prácí po obědě a pak ještě někdy po práci ve 2 hodiny v noci. Přijel nějaký sparing, někdo si přišel zahrát, tak jsem třeba ještě do 4 do rána tomu dával. Obrovský čas, strašně moc času, už to bylo trošku i na psychiku. Jestli člověk u toho může takhle vůbec vydržet, jenom ta vidina úspěchu, prvního fleku a pocitu, že jsem prostě nejlepší. Ale ono to asi o tom je.
No a další věc, jak jsem trénoval, byla ta, že třeba jsem měl doma geniální kazetu, když Taylor získal poprvé titul mistra světa profesionálů. Ten zápas jsem uměl celý nazpaměť. To bylo asi 40 legů nebo kolik tam prostě bylo už nevím, s Mikem Gregorym tenkrát hrál a oba dva byli výborní a já jsem si to rozepsal na papír, všechny legy jak šly po sobě a už jsem z toho byl tak trošku vedle, že jsem prostě třeba proti Taylorovi hrál sám na sisalu, když nikdo nebyl doma. Já jsem ten leg, kdy on zavíral v šestém kole, musel zavřít dřív než on. To mi nikdo nebude věřit, že jsem byl takový trotl. Ale já jsem pár legů na něj udělal. Prostě šlo o to zavírat páté šesté kolo, protože jsem věděl, že jinak nemám šanci. A zavírat to okamžitě, o tom to bylo.
Ten trénink jsem tomu dával. To byly dably, to byly nejen 501, ale i crickety, všechno. Dostat to do ruky, trefovat triply a házet prostě systémem co chci, to trefím. No a dotáhnout to k té dokonalosti, že když ti řeknu hodím ti tam dvě 60, tak ti je tam hodím. Zase je to takové namistrování, taková hloupá řeč, ale kolikrát jsem zavíral 100 na dvě šipky, a prostě to zavřeš, prostě to tam spadne. Samozřejmě musíš to v té ruce mít, jak netrénuješ, tak už to nedostaneš tam kam chceš.
To bylo. Dneska – v týdnu nějaký OPEN, někde kde se zrovna hraje si přijdu zaházet. Středa, to je trénink s klukama, přes to nejede vlak, snažím se žádný nevynechat, protože bez toho to nejde. Jinak přes týden šipky leží, doma je nevezmu do ruky jak je týden dlouhý, maximálně si zajedu zahrát za někým. Pro mě jsou taky tréninkem turnaje, kde si ještě pořád říkám „tak pojď Beny, teďka uvidíme co v tobě je“ a tam se snažím trošičku hlavu vypnout a soustředit se jenom na to, co házím. No a buď to jde nebo to nejde. Ale ten čas jako na začátku tomu už v žádném případě nedávám. Jsou teď pro mě v životě důležitější věci. Navíc mi spoustu času a energie bere mé zaměstnání.

Co říká tvá rodina na to, že hraješ šipky, že jsi často pryč:

Mám naštěstí velmi tolerantní partnerku, Marcela je v tomto opravdu skvělá. Za těch osm let si „užila“ spoustu samotných večerů a víkendů. Šipky naštěstí pro mě bere jako součást našeho života. Proto chci, aby rodina za čas, který jí dlužím, ode mě dostala určitou kompenzaci. Proto se na začátku každé sezóny rozhoduji, do které soutěže se pustím naplno a snažím se v ní o co nejlepší výsledek, aby bylo vidět, že pro mne nejsou šipky jen důvodem vypadnout z domu, ale aby taky do domu něco přinesly. A Marcela už mne zná natolik, že když řeknu, že si po něčem jdu, že jsem jak buldok, že se zahryznu a jedu. A ví, že pravděpodobně na konci sezóny ten úspěch nějaký bude. A taky malý Tom už má tři roky a potřebuje mě víc, než když byl ještě v peřince. Jo a šipky ho začínají taky bavit. To bude doma radosti, až ho vezmu s sebou na první turnaj!!!

Jaký je podle tebe rozdíl mezi turnajovým okruhem CDT a ligovou soutěží:

Já nevím jak to kdo cítí. Třeba dlouhodobé soutěže mě vyhovují. Třeba kdyby se GP hrály na 5 vítězných, což je ideální stav pro hráče větších kvalit. Tam se vždycky prosazují jedni a ti samí, tak to bylo, je a bude. Rozdíl v lize vidím v tom, že v jednotlivcích, když to pokazím, pokazím to sám sobě. V lize nehraji za sebe, hraji za celý mančaft, ti kluci čekají, že to člověk bude táhnout nebo že ten důležitý bod udělá. Myslím si, že v lize se ukáže kdo je jaký hráč. V okamžiku, kdy se hraje o všechno a nervy pracují, teď u toho terče stojím a vím že na mě leží všechno. To se potom ukáže, jaký je člověk hráč, jestli to dokáže unést nebo jak je vyházený, jak je zvyklý, jak je psychicky připravený, jestli si to zabere a zatřepe se mu ruka a hodí to pryč nebo prostě s kamenným výrazem to tam nasype a potom se řehtá za rohem. Jde o to ukázat tu sílu hráče v tom, že v rozhodujících momentech, když ta šance je, tak si ji vezme.

Zavřel jsi někdy 301 na 6 šipek nebo 501 na 9 šipek (třeba i v tréninku):

501 ani jednou. Asi dvakrát jsem dal 501 desátou šipkou. Třeba hodit dvě binga po sobě v turnaji se mi povedlo. Na tréninku se to taky občas podaří, to jo, ale to je všechno, pak to spadne do pětky nebo někam jinam. Samozřejmě je to paráda zavřít na 9 šipek, je to super. Někde to hodit na nějaké akci, tak se nafouknu a budu 2x větší. Možná to někdy přijde, ale zatím na to ještě čekám.

Doporučil bys něco novým nebo začínajícím šipkařům, ať už ve stylu tréninku, nebo jaké šipky si vybrat, jaký materiál používat:

Tak já můžu doporučit akorát to s čím hraji. Já používám DIMPLEXY dvacítky. Jsou dost dobré, jsem na ně zvyklý. Ale ono to není o šipkách jako takových. Kdo si vezme jakékoliv šipky a bude s nimi nějakou dobu hrát, bude na ně zvyklý. Pak to tam prostě bude padat i se šestnáctkama i s osmnáctkama, s čímkoliv. Dobrého materiálu je spousta. Úspěch nespočívá v šipkách, je to někde jinde.
No, co bych jim doporučil. Ať sledují hráče tady u nás, třeba na turnajích, ať se dívají na satelity, ať se snaží sehnat nějaké dostupné materiály. Když uvidí Petera Manlyho jak hraje se šipkami, které jsou tlusté jako můj palec a nasype je všechny tři do padesátky, tak to nechápu ještě hodinu po zápase, jak to tam může dostat. To je prostě pohádka se na to dívat a to je pro mne svátek, když mám v ruce nějakou takovou věc , třeba hodinový zápas Taylor – Barnawald. To kdyby začínající hráči viděli, tak vidí, jak se šipky dají hrát a určitě aspoň dva z dvaceti lidí se do toho zažerou a pojedou, aby se aspoň z 50 procent vyrovnali tady těm borcům, kteří už hrají na jiné úrovni. Ale každý začínající člověk nebo hráč by se měl podívat na ty lepší, aby viděl jak se to dá hrát. Pak si na to sednout, začít na sobě dělat a v každém případě se nesmí bát hrát s daleko lepšími soupeři. Jít za nimi a rozdávat si to s tím dobrým hráčem, i když bude prohrávat, pořád je to pro něj škola. A nenadávat na to „ten je dobrý, s tím já hrát nebudu“, nebo „co tady chceš“, když přijde nějaký dobrý hráč na turnaj. Právě naopak: „no to je dobře žes přišel, tak teď ti to ukážeme“. A je to všechno otázka času, žádný začátečník nemůže hned vyhrávat, to jsem si myslel v té Praze, jak jsem říkal na začátku, tam mě vyškolili jak malého kluka, jel jsem z Prahy jak spráskaný pes a přijel jsem domů, stoupl jsem k terči a týden jsem z něho neslezl. A na dalším GP jsem hrál místo na bedně. Ne že po prvním neúspěchu to zabalím, v žádném případě. Úspěchy přijdou, ale všechno chvilku trvá.

Popřál bys něco hráčům do letošní sezóny:

No, jak se říká – GOOD DARTS – ať to padá, že jo. Já už jsem to kdysi někde řekl, že šipky se vyhrávají u terče, ne někde u stolu, takže všem hráčům bych popřál, aby je letošní sezóna bavila a ty šipky za něco stály. Aby se trošku nažhavili na příští sezónu, kdy už se bude hrát jinak, a hlavně aby brali to, že všichni jsme jenom lidi a že co děláme, děláme s menšími nebo většími úspěchy a každý, kdo zrovna ten svůj zápas nevyhraje, tak ať nehledá chybu na ostatních. Vždycky ať hledá chybu nejdřív u sebe. Musí na to kleknout a myslet na odvetu, v té se dá všechno vrátit.

Rozhovor ze dne 20.9.2004
Připravil: HASPRO